Příběhy zaměstnanců

Dobře využitá příležitost na obou stranách

Neměla bych to přiznávat, ale na komunikaci dvou neslyšících se dívám jako na televizi. Respektive nemůžu odtrhnout oči. Ne proto, že je to divný, ale já miluju tu mimiku. Líbí se mi mluvit celým tělem. Já vím, to se mi to říká, když do toho světa jenom nakouknu, a pak se bezstarostně vracím ke zvukům.

Rychle a soustředěně

Matyáš ale rozhodně nepůsobí, že by ho cokoliv trápilo. Ani to, že je neslyšící, ani to, co si o tom myslím já nebo kdokoliv jiný. „Když chci někde udělat dojem, pošlu tam Matyáše a jsem si jistý, že to dopadne skvěle. On si zkrátka poradí,“ řekl mi pan Vaníček. Vzpomínáte si? Dělali jsme spolu jednu z prvních reportáží. Získala jsem velmi otevřené odpovědi a nakonec možnost přijet a na oplátku vyzpovídat Matyáše a další kolegy. Tak jsem tady, v Brně, v Učebnicích Vaníček.

Matyáš mě s kolegou a tlumočníkem Robertem uloví hned ve dveřích a provedou mě celou firmou. Zpočátku jsem trochu nesvá, nevím, na koho z nich mám vlastně mluvit a s kým udržovat oční kontakt. Po čase si zvyknu, střídám to, se svým šilháním nejspíš sleduju oba. Sotva se začnu ptát, Matyáš si zbytek domyslí a už odpovídá. Ne vždy se sice trefí, ale aspoň jsem vážně soustředěná a hovor má spád. Najednou nad významem slov přemýšlím úplně jinak. A nejde mi skákat do řeči, když mě něco trkne.

Matyáš učí znakovou jazyk, dříve vyučoval také angličtinu. Další práci si k tomu nehledal snadno, narážel na předsudky a výmluvy, třeba kvůli telefonování. (Telefonovat samozřejmě může, jen pro komunikaci se slyšícími potřebuje nejprve zavolat službu tlumočníka). Před několika lety přišel za panem Vaníčkem na inzerát skladníka. Zapůsobil tak, že si na něj počkali, než se vrátí z několikaměsíčního pobytu v Guatemale.

Můj svět, moje tempo. Bez pomoci

„Prvotní oťukávání se projevilo hlavně zkrácenou pracovní dobou. Postupně jsem to ale dopracoval až na osm hodin,“ říká Matyáš.„Mám pocit, že to, že jsem neslyšící, mě nějak zrychluje. Přece jen se při práci nerozptyluju tím, co kde slyším nebo co kdo povídá. Někdy mi kolegové říkají, ať zpomalím, ale to mi není vlastní.“ Matyáš se osvědčil natolik, že skladu nyní šéfuje a přivedl do firmy několik dalších neslyšících kolegů.

Zvláštní pomůcky nebo ohledy nepotřebuje. Jediné, co je patrné, jsou různé seznamy, tabule na chodbě a taky zvonek, který se při zazvonění rozbliká. Práce ho vysloveně baví a nezazní nic, co by se mělo změnit. Když se zeptám, jestli ho to, že je neslyšící, nějak omezuje, nejprve úplně spontánně odpoví, že ne. Má přece skvělou práci, řidičák, slečnu, je obklopený kamarády, cestuje a málokdy se nudí. Je součástí silné komunity neslyšících v Brně a společně si zakládají na tom, že nevyužívají žádné medicínské pomůcky.

To mě zaujalo. Touhou tohoto mladého muže není slyšet. Má svůj svět a ví to. Je mu v něm dobře. Když na něco narazí, bere to jako součást života, ne jako následek svého handicapu. A je to zrovna tohle přesvědčení, co způsobuje, že ho nepřehlédnete.

Nakonec dodává, že to, že je neslyšící, se projevuje na jeho gramatice v češtině a schopnosti bezchybně porozumět psanému slovu. Znakový jazyk totiž není doslovný překlad češtiny, slovosled i výrazy se dost liší. A když češtinu dost neprocvičuje, ztrácí v ní cvik. Taky si zvykl nepoužívat hlas, protože si uvědomuje, že nezvyklá intonace může odvádět pozornost.

Prostě dělat

„Občas nevím, jak vysvětlit, že první díl matematiky není totéž jako díl druhý,“ povzdychne si pan Vaníček, když se ho zeptám, na jaké překážky v komunikaci naráží on sám. „Všiml jsem si, že někdy jsou kluci tak rychlí, že v psaném textu tyhle detaily nerozlišují.“

Rychlý je ale i sám pan Vaníček. V létě přijal novou kolegyni Martu, aby mu vedla kancelář a starala se o veškerou administrativu. Ušetřený čas ale okamžitě využil k tomu, že plánuje spolupráci v dalších firmách, nově také na Slovensku. „Co bych o tom povídal. Když je třeba něco udělat nebo zařídit, tak to zkrátka udělám. Je to jednoduché. Chcete učebnice nebo další sortiment? My je můžeme dodat. A uděláme to rychle a dobře. A naši zákazníci už to vědí.“ A po chvilce dodá: „Víte, podnikat v tomhle oboru je vlastně radost. Takže mě pak po těch letech za pochodu zkrátka napadá, co by se ještě dalo dělat dalšího.“

Ano, tohle je patrné při službách navenek, ale to jste ještě nebyli uvnitř. Přiznám se, že mě odzbrojilo, že tu mezi dvaceti pěti zaměstnanci potkáte kolegy zdravé, částečně nebo úplně neslyšící, ale také třeba s fyzickým handicapem. Ještě se mi nestalo, že by se v nějaké společnosti takhle přirozeně lidi promíchali. Ptám se kolegyně Marty, čím si myslí, že to je. „Víte, ono totiž jediné, na čem nakonec záleží, je, jestli chcete pracovat. Pokud ano, způsob se vždycky najde a na zdravotním omezení tolik nesejde.“

Různorodý rybníček

Zdeněk je slyšící, má ve firmě na starosti webovky a u židle vozík a berle. Možnost pracovat z domova skoro nevyužívá, protože by nakonec podle svých slov nevstal z postele a nepřevlékl se z pyžama. Rád chodí mezi lidi, mezi „zdravé“ lidi. Když si povídáme o tom, jak na nás působí společnost pouze lidí, kteří mají stejný nebo podobný handicap, odvětí s úsměvem: „Nerad bych se utopil ve svým vlastním rybníčku.“

Postupně si povídám skoro s každým. Ilonka s Robertem, co mi tlumočí, potvrzují, že oba světy – neslyšících a slyšících - mají něco do sebe a stojí za to je propojovat. Pochopit se ale navzájem a bezvýhradně není možné, navíc vždycky ještě do hry vstupuje temperament a zkušenosti každého člověka. Posoudit tak svět neslyšících jen díky živelnému Matyášovi by asi nebylo úplně objektivní. Ale díky za každého takového kolegu, co se nebojí vstoupit tam, kam ho nikdo nezval.

A díky za takového šéfa, který se toho nelekne, chopí se příležitosti a ještě ho to baví.

Helena Tutterováy

Článek najdete zde http://www.srdcervaci.cz/dobre-vyuzita-prilezitost-na-obou-stranach